Povídky pro dospělé

„Seď jako dáma, prosím.”

Junie vyčkala vzdorovitých třicet vteřin, nasadila si sluchátka od walkmana, pomalu se v křesle otočila a položila si chodidla na citrónově zelený koberec. Už máš koupený dárek pro muže? Ne vůbec!

Dudley se zasmál. Zvedl diktafon a řekl: „Hele, já mám taky jeden  – magneťák.”

Junie se tvářila zmateně a Dudley si uvědomil, že dívka neslyší, co jí říká (a i kdyby ano, pravděpodobně by jeho vtip pokládala za idiotský). Dudley se ovšem naučil, že by ho dívčino chování nemělo urážet, a tak se bez emocí vrátil k diktování memoranda obsahujícího podstatu několika právních pravidel, která jsou – jak věřil – obsažena v nějakém zákoně. Na konec kazety připojil instrukce pro svého asistenta Todda Stantona, který měl memorandum přepsat a pokusit se daný zákon vyhledat.

Ralph Dudley dobře věděl, že se mu mladí zaměstnanci někdy posmívají. Nikdy na ně nezvyšoval hlas, nikdy je nekritizoval a zaujímal vůči nim starostlivý postoj. Předpokládal, že tito mladíci (s představou, že by právo mohly provozovat také ženy, se Dudley nikdy pořádně nevyrovnal) jím opovrhují také pro jeho podlézavost. Několik loajálních chlapců sice ve firmě působilo  -například Todd -, ale celkově starému Dudleyovi nikdo nevěnoval větší pozornost.

„Děda,” tak mu zaměstnanci přezdívali. A k tomuto posměchu se mnohdy přidávali také podílníci, přestože to činili rafinovanějším způsobem. Tento přístup sice poněkud kalil Dudleyovo působení ve firmě – a dokonale vymazal veškerou loajalitu, kterou kdy k Hubbard, White & Willis cítil -, avšak Ralph Dudley si kvůli němu nijak zvlášť nelámal hlavu. Jeho vztah ke kanceláři se vyvinul stejným způsobem jako jeho manželství s Emmou: přerostl v uctivý  respekt. Ve většině případů byl Dudley schopen udržet svou hořkost pod kontrolou.

Junie měla zavřené oči a její boty z lakované kůže se pohupovaly v rytmu hudby. Panebože, ta roste jako z vody. Patnáct let. Dudley pocítil bodavý smutek. Někdy – třeba když zaujala nějakou pózu nebo když jí na obličej zvláštně dopadalo světlo — zažíval záblesky fantazie, během nichž v ní viděl pětadvacetiletou ženu. Věděl, že tato dívka, kterou při dospívání všichni opustili, v sobě nosí mnohem klíčivější semena dospělosti než ostatní děti. A často míval dojem, že Junie na něj roste příliš rychle. Podal diktafon stenografce, která odešla.

„Tak co?” řekl Dudley dívce. „Půjdeme někam nakupovat?”  „Asi jo.”

Tuhle otázku slyšela perfektně, všiml si Dudley. „No tak pojďme.” Junie pokrčila rameny, vyskočila z křesla, podrážděně se zatahala za šaty, čímž naznačovala, že by teď mnohem raději měla na sobě  džínsy a tričko – ošacení, které ona milovala, zatímco on ho nenáviděl.

Byli právě u výtahu, když ho oslovil ženský hlas: „Promiňte, Ralphe, neměl byste minutku?”  Dudley poznal mladou ženu z firmy, ale nedokázal si vybavit její jméno. Trochu ho dopalovalo, že má tato žena drzost oslovovat ho křestním jménem, ale jelikož byl gentleman, pouze se usmál a přikývl. „Ano, vy jste…”

„Taylor Lockwoodová.”

„Jistě, samozřejmě. Tohle je má vnučka Junie. Junie, seznam se se slečnou Lockwoodovou. Pracuje tady jako právník.”

„Přesněji řečeno jako právní asistentka.” Taylor se usmála a řekla dívce příjemně: „Vypadáš jako Alenka.”

„Ha?”

„Jako Alenka v říši divů. To je jedna z mých oblíbených knížek.” Dívka pokrčila rameny a navrátila se do sladkého zapomnění hudby. Dudley přemýšlel, co po něm ta žena chce. Že by jí zadal nějakou práci? Nějaký úkol?

„Ráda bych se vás na něco zeptala.”

„Na copak?”

„Vy jste chodil na práva v Yale, viďte?”

„Ano, to chodil.”

„Uvažuju, že si tam podám přihlášku.”

Dudley pocítil nával paniky. V rozporu se svým tvrzením v kanceláři nakonec na univerzitě nesložil závěrečné zkoušky, takže Taylor Lockwoodové nemohl dost dobře napsat doporučující dopis. Taylor však dodala: „Už jsem tam zaslala přihlášku i veškeré

náležitosti. Ale chtěla bych se o té škole něco dozvědět. Rozhoduji se totiž mezi Yale, Harvardem a Newyorskou univerzitou.”

„No, ale já tam chodil v době, kdy vy jste ještě nebyla na světě,” odpověděl Dudley ulehčeně. „Myslím, že nic z toho, co bych vám sdělil, by vám moc k užitku nebylo.”

„No, někdo mi říkal, že jste mu taky pomáhal rozhodnout, na kterou školu jít, a že jste byl velmi ochotný. Doufala jsem, že byste mi mohl věnovat zhruba půlhodinku času.”

Dudley pocítil radost, která se bez výjimky dostavovala i při sebemenší lichotce. „Takže dnes večer?”

„Mně by se hodil spíš zítřek večer,” řekla Taylor. „Co třeba po práci? Mohla bych vás vzít na večeři.”

Žena bere muže na večeři? Dudley se cítil téměř uražen.

„Tedy pokud nemáte nějaké jiné plány,” dodala Taylor. Dudley pochopitelně měl jiné plány – plány, které si rozhodně  nehodlal nechat ujít. To však bylo až v deset hodin večer.

Dudley, ty dárky pro muže prostě koupíš, je ti to jasný?!